J.M.Klimesch
z: Die Herren von Michelsberg als Besitzer von Weleschin (Páni z Michalovic jako majitelé Velešína), Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, č. 22 (1884/4), str. 351-352
„Bylo to 26. července roku 1360, kdy se jmenovaní dva bratři z Velešína v doprovodu svých vazalů Buschka Patka a Philippa z Keblan sešli s Petrem II. a Joštem I. z Rožmberka v lesní vsi Malonty, půvabně položené na větrném návrší. Klid vládnoucí v důsledku nedělní slavnosti v obci a na žitných polích, která ji obklopovala, byl v dokonalém souladu s vážností záležitosti, kvůli které se setkání konalo.
Protože jak pan Beneš, tak i pan Jan „sice zdravého ducha, avšak chřadnoucího těla“ byli, nabízí se domněnka, že ze dvou různých stran – jeden pravděpodobně z Velešína, ten druhý z Tiché – přišli záměrně do Malont z toho důvodu, aby se vzájemně naposledy ve svém životě viděli a s Rožmberky společně jednali.
Výsledek jednání ale bylo následující:
Oba páni z Velešína jmenovali na základě listiny psané v latinském jazyce, dva Rožmberské bratry správci svého veškerého zboží, jmenovitě zdůrazněn zde zejména hrad a trhové městečko Velešín a i tvrz Tichá, a stanovili je zároveň zplnomocněnými nad jejich dědici, a to tak, že měli mít moc, vládnout nad jim svěřeným věcem a osobám tak, jak zákonným zmocněncům přísluší.
Brzy nato ukončili Beneš II. a Jan III. své životy, první zanechav nedospělou dceru Margarethu, druhý bezdětný, s tím, že pravděpodobně nebyl vůbec ženatý.
Ihned po jejich smrti začali Rožmberkové vykonávat majitelská práva na velešínském zboží, jak je z okolnosti patrné, že ještě v témže roce 1360 z vlastní moci pražské kramářce Elisabetě Bitterwurz jí za její dlužní úpis na částku 33 kop upíší velešínský dům na Starém městě pražském.
Dokonce i pak, poté co císař Karel IV. dne 6. března 1361 v Norimberku schválil unii zboží Petra z Michalovic a jeho tety (Muhme) Margarethy z Velešína a tím uznal tohoto mezitím dospělého z Michalovic vedle nedospělé Velešínské jako právoplatné dědice zemřelého Benesche II. a Jana III., považovali se Rožmberkové stále ještě za jediné správce jim svěřených statků.
Ve funkci správce založili nadaci a dotovali dne 13. prosince 1361 „při výkonu poslední vůle Beneše II. a Jana III.“ u farního kostela ve Velešíně k tamtéž existujícímu vikariátu ještě dva další vikariáty nebo místa kaplanů vedle tří oltářníků.
Tehdejšímu Velešínskému faráři Bohdanovi a jeho následníkům, jimž byla uložena povinnost stravování dvou nových vikářů, byly přiděleny vesnice Lahuť a Kladiny a lesy „Otloka“ a „v Hraczi“, a tři oltářníci, kterým by měla připadnout služba Boží u oltáře sv. Marie, sv. Mikuláše a sv. Doroty, dostaly vesnice Přibraní (Siczkov?/Sinetschlag), Malči (Maltsch), Květoňov (Steinbach), Velíšku (Wölschko) a část Jaroměře (Jarmirnu).
Byly stanoveny současně všechny ostatní protislužby faráře a pěti budoucích členů duchovenstva ve Velešíně, přičemž se v první řadě uvádí sloužení denní mše v hradní kapli, a na konci nadační listiny je také nařízeno, že v budoucnu před oltářem sv. Panny musí být udržováno „věčné světlo“, pro kterýžto účel byly farnosti předány poplužní dvůr vedle (kromě?) lázeňského domu ve městečku, a i poplatky od dvou poddaných v Květoňově a od mlynáře Kemuko pod Bělou.
Nedlouho po tomto aktu, a to 4. března 1362, vedli bratři Petr a Jošt z Rožmberka v Krumlově v přítomnosti svého někdejšího svěřence Petra z Michalovic jiné obchodní jednání, při kterém se projevili opět doopravdy jako „praví a zákonní zplnomocněnci“ ohledně nemovitostí, náležejících velešínskému hradu:
Stanovili, že Bohuslava z Mirkovic ve vesnici Mokrý Lom bude požívat tři kopy grošů ročních poplatků z věna své ženy Hedwigy upsaného tam 28 kopami grošů, než mu posledně jmenovaná částka od samotného vlastníka panství Velešín bude vyplacena, což pán z Michalovic jako takový potvrdil.
Překlad: Helga Grimmová, Třeboň (Wittingau), spolupráce Bernhard Riepl, Kaplice (Kaplitz)